Skrz skříň, tedy almaru, vedl vchod do Narnie. Zde takový vchod sice nenajdete, ale místo něj můžete najít bránu do osobitého hudebního světa ALLMARY.
Zpočátku mě přepadl pocit, že mám v rukou sice velmi solidní, ale přece jen zábavovku. To by samo o sobě nebylo na škodu, už dávno neházím tuzemský rockový folklór do stejného pytle šedého a poloprázdného podprůměru. ALLMARA je jinačí, sympaticky nad věcí a je po čertech znát, že její stylový záběr je mnohem širší. Jedenáct skladeb nemá snahu se točit dokola kolem jednoho, dvou základních vzorců. Co skladba, to poněkud jiný svět a prostředí rozdílných stylových vlivů. Od vcelku běžné (opět připomínám, že nic proti nemám) zábavové formy dokáže ALLMARA řádně přiostřit výraz nebo naopak zjemnit a vykouzlit zajímavé nálady.
Právě zajímavá atmosféra a pestrá nálada skladeb posunuje mnohem dál, než by se po prvním letmém poslechu mohlo vůbec zdát. Ten první poslech mě opravdu příliš nepoznamenal. První vyhrání z kapsy vyhání, tudíž jsem se nenechal odradit nijakým pocitem a rozhodl jsem se vydržet. A vida, je na čem stavět.
„Brána!“ obsahuje dost záchytných bodů a zajímavých zvratů na to, aby udržovala posluchače ve střehu. Úvodní dvojice skladeb „Brána“ a „Vůně cigaret“ desku pořádně nakopává a jeden by si myslel, že to takhle bude pokračovat až do konce. Atmosféra se ale mění a s ní zčásti i forma, „Ona“ je citelně melancholičtější a temnější, z klasické rockové šablony posupně roste do naléhavosti. „Robin Úd“ se obrací ke třaskavějšímu materiálu, členitá výstavba včetně rychlých výpadů a melodického refrénu nemá až tak daleko k melodickému power metalu.
„Čas proti“ staví na rockovém písničkovém základu a musím říci, že i na tomhle písečku je ALLMARA doma, jako japonský kapřík v zahradním jezírku. Další dávka melancholických nálad přichází s „Pár doušky“. Pomalu se mi chce tvrdit, že právě tahle poloha jasně definuje nejsilnější stránku kapely, ale to by bylo více než ošidné, i když to potvrzuje hnedle následující „Zpověď narkomana“.
Klipovka „Valkýry“ patří možná k nejsilnějšímu momentu na desce vůbec, z její nálady má tendenci mrazit. Přitom je to v podstatě přímočará a nekomplikovaná věc, ale možná právě díky tomu působí s takovou silou. Navazuje zádumčivá „V zákazu zastavení“, opět nemám zásadních námitek. Závěr „Brány!“ je pořádný hukot, ALLMARA umí pořádně hrábnout do strun a říznout do bicích, že u sousedů ze stromku opadala ještě zelená jabka a kočka zdrhla neznámo kam. „Spartakus“ je finále jak má být a spanilý průjezd cílovou rovinkou na plný tah osmiválce s procítěným závěrem…zajímavé.
Text: Jíří Vacek